Frederik III. Hýřil
Frederik III. zdědil po svém otci bohatnoucí říši a rozhodl se její sílu proměnit v okázalost. Proslul velkolepými slavnostmi, přepychem a téměř neustálou dvorskou podívanou, která mu pomáhala udržovat šlechtu v blízkosti trůnu. Jeho vláda však nebyla jen dobou radovánek. Za leskem hostin stála i neustálá přítomnost Mírotvorců, kteří připomínali, že účast na dvorském životě není vždy svobodná. Frederik III. tak zůstává panovníkem, který vládl spojením požitkářství a tichého nátlaku.
Dynastické informace
Dvorek přeměněný v divadlo moci
Frederik III. se proslavil především svými častými excesy a velkolepými oslavami, které pořádal pro šlechtu z celé říše. Na první pohled šlo o rozmařilý způsob života, za nímž stál dostatek peněz z nových zdrojů příjmů, především z těžby. Ve skutečnosti však tyto slavnosti plnily i politickou funkci. Kdo chtěl zůstat v císařově přízni, ten musel být vidět. Dvůr se za Frederika změnil v prostor, kde se loajalita neprokazovala jen poslušností, ale i přítomností, ochotou sdílet císařův přepych a přijmout jeho styl vlády. Hostiny tak byly nástrojem soudržnosti i podřízenosti.
Víno, podívaná a Mírotvorci
Frederikovy oslavy byly proslulé svou pompézností. Vypíjely se hektolitry vína, piva i medoviny, objevovala se cirkusová vystoupení, umělci i ženy z vyhlášených domů. Vypadalo to jako vláda bezstarostného nadbytku, ale pod tímto obrazem stála i hrozba pro ty, kdo se císaři znelíbili. Mírotvorci totiž během jeho vlády dál fungovali jako účinný prostředek tichého zastrašování. Nepohodlní šlechtici mohli být uvězněni a všichni dobře věděli, že neúčast na císařových velkých slavnostech může znamenat nežádoucí pozornost. Frederik tak vládl nejen zábavou, ale i strachem z vyloučení.
Pád muže, který žil příliš volně
Frederik III. si mohl svůj styl života dovolit právě díky novému bohatství plynoucímu do císařské pokladny. A skutečně jej využíval bez zdrženlivosti. Na konci života však začal trpět pohlavními chorobami, které byly pravděpodobně přímým důsledkem jeho nevázaného života. Jeho smrt tak byla v očích mnoha současníků téměř symbolická. Císař, který ztělesňoval přebytek, smyslnost a slabost pro požitky, padl právě pod vahou vlastního způsobu života. Proto si vysloužil přízvisko Hýřil – ne jen jako urážku, ale jako přesné shrnutí vlády, v níž byl přepych zároveň nástrojem moci i cestou k osobní zkáze.