Martinec I. Milosrdný
Martinec I. patří k nejvýznamnějším císařům rané imperiální éry. Převzal stát, který byl stále veden válkou, ale zároveň už dosáhl hranice únosnosti. Právě on ukončil Velkou válku, stabilizoval poměry uvnitř říše, otevřel nové obchodní proudy a položil základ takzvaného zlatého věku císařství. Jeho přízvisko Milosrdný nevzniklo jen kvůli osobní povaze, ale především proto, že dokázal rozpoznat chvíli, kdy je pokračování boje větší hrozbou než kompromisní mír.
Dynastické informace
Nástup po krvi a první gesta smíru
Martinec nastoupil na trůn po vraždě svého otce Magnuse VI. Už první kroky jeho vlády jasně ukázaly, že nechce být dalším císařem, jehož jméno bude spojeno s rodovým krveprolitím. Macechu, která se podílela na pádu jeho otce, sice potrestal, ale nenechal ji zabít. Vyhnal ji za hranice říše a tím dal najevo, že nebude kopírovat metody těch, kdo vládli strachem. Tato zdrženlivost měla okamžitý politický účinek. Šlechta i širší dvorské prostředí získaly pocit, že na trůn usedl panovník, který je schopen síly, ale nebude ji používat bez rozmyslu. Právě to mu pomohlo získat podporu v dalších, mnohem těžších rozhodnutích.
Císař, který uměl naslouchat struktuře říše
Martinec si velmi rychle všiml, že říše po desetiletích expanze a války bobtná nejen územně, ale i administrativně. Byrokracie rostla a ne všechny provincie byly schopny jednoduše přijmout a provést každé rozhodnutí přicházející z centra. Proto dal šlechtě možnost vetovat některá opatření císařské rady, pokud byla v místních podmínkách zjevně neproveditelná. Tento krok nebyl slabostí. Naopak. Byl projevem hlubokého státnického instinktu. Martinec chápal, že impérium se nedá řídit jen příkazy shora. Musí v něm existovat míra pružnosti, jinak se začne trhat ve vlastních švech.
Poslední fáze Velké války
Přesto byl Martinec stále císařem válečného věku. Na severu čelil skřetům, jejichž nájezdy se ukázaly být podporované gnómy. Na jihu se musel vyrovnat s další velkou ofenzívou elfů a kentaurů. Přesto se mu dařilo získávat další území. Jeho vojska pronikla hluboko na sever, zlomila poslední nomádské kmeny, dostala se až k hranicím orčích oblastí a dále rozšířila císařskou moc na jihovýchodě i na úkor elfů. Na první pohled se mohlo zdát, že říše je na prahu naprostého vítězství. Jenže právě zde se ukázalo, že i triumf má své hranice. Čím větší bylo území, tím větší byla cena za jeho udržení. A zatímco armáda stále bojovala, zázemí začínalo kolabovat.
Hladomor a rozhodnutí ukončit válku
Neúroda, zpustošené kraje, obrovské množství nového obyvatelstva a dlouhé přetížení zemědělství přivedly říši do velkého hladomoru. Od roku 70 navíc císařství přestalo vyhrávat rozhodující bitvy. Vojáci dezertovali, doma rostly nepokoje a bylo stále zřejmější, že i vítěz může prohrát, pokud se pokusí bojovat déle, než jeho země unese. Martinec tehdy učinil rozhodnutí, které mu zajistilo místo mezi největšími vládci. Rozhodl se ukončit Velkou válku. Vyjednal mír s vyčerpanými protivníky, přijal spravedlivé a výhodné podmínky, potvrdil zisk říše a vynutil uznání císařské moci nad lidským světem včetně posledních nomádských skupin. Právě zde vzniká jeho přízvisko Milosrdný. Ne proto, že by byl měkký. Ale proto, že pochopil, že někdy je největší sílou schopnost přestat bojovat v okamžiku, kdy by další vítězství znamenalo smrt vlastní země.
Počátek zlatého věku
Po roce 77 začala nová epocha. Otevřely se obchodní cesty, trpaslíci uzavřeli spojeneckou smlouvu, do provincií začaly proudit investice a říše se pustila do obnovy. Martinec podporoval výstavbu opevnění, obnovu měst a vesnic zničených válkou, zakládání nových sídel i lepší organizaci produkce. Když zemřel roku 101, byla říše bohatá, stabilní a plná života způsobem, který si předchozí generace sotva dokázaly představit. Jeho tělo bylo nabalzamováno a po dlouhé roky vystaveno v hlavním městě jako připomínka panovníka, jenž dal zemi to, co po stoletích utrpení potřebovala nejvíc – konec nekonečné války.