Bitva u Žlutých polí
Bitva u Žlutých polí byla rozhodujícím střetem První mocenské války a největším vojenským triumfem Valendora II. V okamžiku, kdy se koalice Poldechů, Okoliochů a dalších odpůrců císaře konečně odhodlala postavit v otevřeném boji proti císařské armádě, dokázal Valendor využít jejich netrpělivosti a rozbít jejich formace ještě dříve, než se bitva plně rozvinula. Vítězství přineslo kapitulaci koalice a na několik let upevnilo arierskou vládu, i když skutečný smír nepřineslo.
Válka, která dlouho nechtěla rozhodnout sama sebe
První mocenská válka se po řadu let táhla spíše v podobě potyček, obléhání a menších výpadů než jako řetězec velkých rozhodujících střetů. Povstalecké rody sice císaři odporovaly, ale dlouho se nedokázaly sjednotit natolik, aby vytvořily armádu schopnou čelit mu v přímé bitvě. Valendor II. toho využíval a postupně obsazoval hrady a města, čímž protivníky oslaboval nejen vojensky, ale i psychologicky. Teprve když si koalice uvědomila, že další rozptýlený odpor povede jen k jejímu pomalému rozkladu, shromáždila větší síly a rozhodla se císaře zastavit v otevřeném poli. Tím vznikla bitva u Žlutých polí, která se měla stát okamžikem pravdy pro obě strany.
Lest jezdců a rozbitá formace
Valendor II. pochopil, že jeho protivníci vstupují do boje s odhodláním, ale ne s dostatečně pevnou disciplínou. Rozhodl se proto nečekat na jejich plný nápor a využít jejich horlivost proti nim. Vyslal jezdce do prvního výpadu s úkolem udeřit, narušit klid protivníka a poté předstírat ústup. Koaliční vojsko se nechalo vyprovokovat k pronásledování a tím porušilo vlastní postavení i rytmus pochodu. Formace se začaly natahovat, část jednotek ztratila kontakt se zbytkem a armáda postupovala vpřed bez dostatečného uspořádání. Právě v tomto okamžiku udeřilo císařské vojsko hlavní silou. Než se koalice dokázala znovu seřadit, už dostávala první těžké údery.
Vítězství, které ukončilo válku, ale ne odpor
Přes dvě hodiny císařská armáda tlačila na rozrušené a nedokonale se formující protivníky. Postupně je rozbíjela na více úsecích bojiště a nutila k ústupu, který se místy měnil v chaotický rozpad. Bitva tak skončila jasným vítězstvím Valendora II. a bezprostředně vedla ke kapitulaci koalice. Císař po vítězství nepostupoval zcela bezhlavě. Rodové linie nechal přežít, ale vůdce odporu dal exemplárně popravit. Tím si zajistil několik let oddechu a formální potvrzení své vlády. Přesto se už v této chvíli ukazovalo, že jeho triumf není skutečným smírem. Žlutá pole mu přinesla vítězství ve válce, nikoli v srdcích říše.