Valendor II. Obležený
Valendor II. převzal trůn v okamžiku, kdy už část šlechty odmítala samotnou představu, že by se koruna měla dědit bez nové volby. Jeho vláda byla od prvního dne zpochybněna a téměř okamžitě přerostla ve válku. První mocenský konflikt sice ustál a vojensky vyhrál, ale tím si nezískal skutečnou důvěru. Druhá mocenská válka pak roztrhla celé císařství na dva bloky a během dlouhých let vyčerpala jeho finance, armádu i legitimitu. Valendor II. vstoupil do dějin jako poslední císař rodu Ariersů, který ještě dokázal vyhrávat bitvy, ale nakonec prohrál samotnou válku o právo vládnout.
Dynastické informace
Koruna, kterou část říše odmítla
Valendor II. nastoupil na trůn bez nové císařské volby a právě to se stalo osudovou ranou jeho legitimity. Už při korunovaci bylo zřejmé, že část aristokracie jej nepřijímá. Nepřítomnost šlechty na obřadu nebyla jen neslušností, ale politickým gestem, které veřejně ukazovalo, že starý konsenzus se rozpadl. Když hned následující den část rodů vyhlásila válku, bylo jasné, že nová vláda nezačne správou, ale přežitím. Rod Poldech se postavil do čela požadavku na nové císařské volby a k jeho táboru se připojili Okoliochové i menší rody. Pro císaře bylo symptomatické i to, že některé velké rody, například Magnursové a Youlendeři, zůstaly neutrální. Nebyla to otevřená zrada, ale jasný signál, že nadšení pro Arierskou korunu chybí.
První mocenská válka a vítězství bez smíření
První mocenská válka trvala od roku 986 do 994 a měla zpočátku podobu menších potyček, obléhání a rozptýlených tahů. Císařská strana měla výhodu v tom, že opozice se dlouho nedokázala spojit do skutečně jednotného boje. Valendor této slabiny využil a postupně obsazoval hrady i města, dokud proti němu nepovstalci nevytvořili souvislejší armádu. Rozhodujícím momentem byla bitva u Žlutých polí. Tam císařská armáda zvítězila chytře vedenou taktikou předstíraného ústupu jezdců, která rozbila koaliční formace dřív, než se boj skutečně rozvinul. Po vítězství následovala kapitulace protivníků a Valendor projevil jen omezenou shovívavost. Rodové linie nechal žít, ale vůdce odporu dal popravit. Tím vyhrál válku, nikoli však srdce říše.
Druhá mocenská válka a císař mezi dvěma polovinami říše
Klid po první válce byl jen dočasný. Mnozí velmoži byli přesvědčeni, že Valendor jejich opozici časem stejně zlikviduje, pokud k tomu dostane příležitost. Roku 997 proto vypukla Druhá mocenská válka, tentokrát mnohem rozsáhlejší. Říše se fakticky rozdělila na dvě poloviny. Střed a jih stály spíše při císaři, zatímco východ, západ a sever se staly základem povstání. Do čela odporu se nakonec dostal Jan z rodu Youlenderů, ačkoli zpočátku vedl povstalecký tábor Cecil Poldech. Jeho smrt při atentátu, který byl přičítán císařově straně, změnila morální obraz celého konfliktu. Když byli najatí skřetí assassini dopadeni a zabiti, mnozí šlechtici přestali pochybovat, kdo nese odpovědnost. Od té chvíle se Jan stal nejen úspěšným vojevůdcem, ale i symbolem spravedlivého odporu.
Poslední roky a pád z věže
Valendor II. dokázal i během Druhé mocenské války předvádět sílu. Roku 1012 ještě vyhrál slavný Střet pěti rodů, když císařská armáda uhájila kopce a zlomila tři povstalecké útoky, než sama přešla do protiútoku. Byla to první velká porážka Jana Youlendera. Jenže jedno vítězství už nestačilo. V dalších letech se váha války přesouvala proti císaři, jeho pokladna se vyprazdňovala, obchod slábl a armáda přestávala mít z čeho žít. Když se v roce 1023 hroutila i první obranná linie, pochopil Valendor, že hra je u konce. Mír by mu protivníci nedali, pokud by zůstal na trůně, a další odpor už neměl z čeho vést. Proto se rozhodl pro sebevraždu. Dne 48. Aestharu skočil ze své věže na podhradní plac. Jeho smrt byla současně osobním pádem i symbolickým koncem arierské vlády. Přízvisko Obležený jej vystihuje přesně. Nebyl to slaboch od první chvíle, ale panovník, jehož celá vláda proběhla pod tlakem, až nakonec zůstal obležen i vlastním osudem.