Střet pěti rodů
Střet pěti rodů byl nejvýznamnější bitvou střední fáze Druhé mocenské války a jedním z posledních velkých vítězství Valendora II. Proti císařské armádě a jejím spojencům ze Zelinovského rodu zde stály hlavní síly povstalců vedené Youlendery, Poldechy a Okoliochy. Bitva ukázala, že císařská armáda si navzdory vyčerpání stále dokáže udržet převahu v disciplíně, volbě terénu a pevném vedení. Zároveň to však bylo vítězství, které už nedokázalo zvrátit dlouhodobý směr války.
Bitva, která měla rozhodnout další etapu války
Do roku 1012 se Druhá mocenská válka změnila v obrovský konflikt, jenž roztrhl celé císařství na dva bloky. Povstání už dávno nebylo jen regionální vzpourou několika uražených rodů. Pod vedením Jana Youlendera se proměnilo ve skutečnou alternativní moc, která měla vlastní vojenské zázemí, podporu rozsáhlých území a stále větší sebevědomí. Právě proto měl Střet pěti rodů tak mimořádný význam. Na jedné straně stáli císař Valendor II. a jeho hlavní spojenci ze Zelinovského rodu, na druhé Youlendeři, Poldechové a Okoliochové. Šlo o přímý střet nejsilnějších aristokratických bloků své doby, a všichni chápali, že výsledek ukáže, kdo bude mít v dalších letech iniciativu.
Kopce, formace a zlom třetího útoku
Císařská armáda vstupovala do bitvy se zásadní výhodou – obsadila příznivější vyvýšené pozice a mohla vnutit boji vlastní rytmus. Valendor a jeho velitelé vsadili na pevné formace, obranu výšiny a přesně řízené vyčerpání nepřítele. Povstalci naopak museli útočit, protože dlouhé vyčkávání by jen oslabilo jejich morální i strategickou pozici. První dva útoky povstalců nedokázaly císařskou linii zlomit. Třetí pokus byl nejsilnější, ale zároveň je vyčerpal natolik, že když se císařská armáda rozhodla přejít do protiútoku, narazila už na unaveného soupeře s oslabenými řadami. Valendorovi vojáci sestoupili z výhodných pozic v okamžiku, kdy protivník ztratil nejvíce sil, a tím bitvu zlomili.
Vítězství bez budoucnosti
Povstalecká strana se nakonec rozhodla ustoupit a aby se stažení vůbec podařilo, musela obětovat přibližně jednu šestinu svých sil. Bitva tak skončila jasným císařským vítězstvím a stala se zároveň první oficiální velkou porážkou Jana Youlendera jakožto vůdce povstání. Jenže právě zde se ukázala tragika Valendorovy pozice. Střet pěti rodů byl jedním z jeho posledních velkých úspěchů, ale už nedokázal zvrátit dlouhodobé vyčerpání říše. Povstalci se z porážky zotavili, zatímco císařovo hospodářství a zásobovací možnosti byly dál oslabovány válkou. Bitva tak vstoupila do dějin jako triumf taktiky a disciplíny, který už nedokázal zachránit slábnoucí trůn.