Od vítězství k odplatě

Po zajetí Alberta u Pentuluku mohl Jan IV. přejít od války k trestu. Místo omezeného usmíření nebo pokusu o obnovu dynastické rovnováhy zvolil cestu exemplárního násilí. Povstání nemělo být jen poraženo, ale vymazáno z paměti rodu i říše. Tak vznikly Magnurské procesy, série soudů zaměřených proti těm, kdo se v jakékoli míře připojili k Albertovi nebo využili války k oslabení císaře. Šlo o politický soudní aparát, který měl dát všem jasně najevo, že odpor proti trůnu nebude potrestán pouze vojensky, ale i veřejným ponížením, ztrátou majetku a smrtí.

Krev Magnursů a pád staré rovnováhy

Nejtvrdší dopad měly procesy na samotnou dynastii. Přibližně sto padesát přímých příbuzných z linie Magnursů bylo popraveno a spolu s nimi dalších asi pět set příslušníků jiných šlechtických rodů. Rozsah represí neměl v předchozích dějinách císařství obdoby. Albert byl popraven až jako poslední, aby musel sledovat smrt těch, kdo kvůli jeho nároku padli. Tím Jan IV. proměnil procesy v děsivou politickou inscenaci. Z hlediska krátkodobé moci dosáhl úplného vítězství. Z dlouhodobého pohledu však rozvrátil přirozenou vnitřní strukturu rodu a připravil Magnurskou dynastii o velkou část jejích vedlejších opor.

Bohatství vítěze a síla budoucí hrozby

Procesy znamenaly také obrovské přesuny majetku. Jan IV. získal panství, hrady, města i tituly v rozsahu, který z něj učinil snad nejbohatšího panovníka své doby. Jenže právě způsob, jak s těmito zisky naložil, položil základ budoucí katastrofě. Velkou část nově nabyté moci a majetku rozdělil mezi věrné, především mezi rod Renderů. Tím vytvořil nový mocenský blok, jenž byl sice v té chvíli spojencem trůnu, ale už o několik desetiletí později se ukázal jako jeho nejnebezpečnější soupeř. Magnurské procesy tak nejsou jen příběhem odplaty, ale i příběhem vítězství, které si samo vypěstovalo budoucího ničitele.

Související osobnosti