Jan IV. Bezdětný
Jan IV. nastoupil na trůn jako privilegovaný syn Jana III., ale jeho vláda byla od prvních dnů poznamenána nástupnickou krizí, která rychle přerostla v otevřenou válku bratrů. Konflikt původně dynastického rázu se postupně změnil v širší povstání proti císařské autoritě a otřásl samotnými základy říše. Jan sice zvítězil, nechal zlomit odpor uvnitř rodu i šlechty a vyšel z války jako nesmírně bohatý panovník, ale cena za toto vítězství byla děsivá. Magnurská dynastie byla zkrvavena, důvěra uvnitř rodu rozvrácena a moc nově posílených spojenců, zejména Renderů, začala růst do nebezpečných rozměrů. Janova pozdější vláda už byla spíše obdobím obnovy, stabilizace a marného hledání dědice než nového vzestupu.
Dynastické informace
Privilegovaný syn a rozštěpené dědictví Jana III.
Jan IV. nevstupoval na trůn jako muž, jehož nástup by byl všemi přijat bez odporu. Byl privilegovaným synem Jana III., vybraným z mimořádně širokého a nebezpečně rozvětveného okruhu potomků. Už za života jeho otce se mezi jednotlivými ženskými liniemi rodu hromadila nevraživost. Každá z manželek Jana III. chtěla zajistit budoucnost především svým dětem a své části rodiny, a tak se pod leskem císařského dvora dlouho tvořila síť soupeření, kterou starý císař držel pohromadě už spíše silou zvyku než skutečnou jednotou. Po Janově smrti se tento skrytý rozklad okamžitě otevřel. Jan IV. sice nastoupil podle otcovy vůle, ale část rodu to vnímala jako účelové porušení staršího nástupnického pořádku. Nejvýrazněji se proti němu postavil Albert, nejmladší dospělý syn Jana III., který tvrdil, že právě on má na císařský titul právo podle starého dynastického principu. Jan tak od samého počátku nevládl říši smířené, ale říši, která si nesla nevyřešený spor přímo v krvi vlastní dynastie.
Válka bratrů
Jan IV. se pokusil krizi zlomit rychlým a tvrdým zásahem. Nechal Alberta uvěznit při přejezdu mezi dvory, kde si jeho bratr hledal podporu a známosti pro svou věc. Tento krok však nevedl k uklidnění situace, ale naopak k jejímu prudkému zhoršení. Mnozí členové rodu, včetně většiny Janových bratrů, začali vnímat uvěznění Alberta jako nelegitimní násilí a nový císař se brzy necítil bezpečně ani v samotném Magnuru. Roku 523 tak oficiálně začala válka bratrů, ačkoli první větší střety se rozhořely až o rok později. Jan byl nucen postupně dobývat hrady a města držené neposlušnými větvemi rodu, které se otevřeně přidaly na Albertovu stranu. Získal čtyři hrady a dvě města, ale zároveň každého poraženého příbuzného okamžitě zbavoval titulů a majetku. Tím si sice razil cestu k vítězství, ale prohluboval nenávist uvnitř dynastie i mimo ni. Válka se postupně proměnila v širší povstání proti císaři, protože se do ní zapojovaly i další šlechtické rody, které v dynastickém rozvratu vycítily příležitost oslabit samotný střed říše.
Pentuluk a Magnurské procesy
Rozhodující zlom přišel při dobývání města Pentuluk na východ od hlavního města. Právě zde se Janovi podařilo Alberta zajmout, čímž v podstatě zlomil samotné jádro odporu. Bez živého a svobodného protikandidáta se rebelie začala rozpadat a císař mohl přejít od války k odplatě. Po skončení konfliktu následovalo období známé jako Magnurské procesy, během nichž byli souzeni účastníci povstání z dynastie i z řad ostatní šlechty. Jan postupoval s mimořádnou tvrdostí. Přibližně sto padesát přímých příbuzných z rodové linie Magnursů bylo popraveno spolu s přibližně pěti sty příslušníky dalších šlechtických rodů. Albert byl popraven až jako poslední a předtím byl nucen sledovat smrt mnoha těch, kdo kvůli němu padli. Tím chtěl císař dát celé říši najevo, že rebelie proti trůnu nebude potrestána jen vojensky, ale i pamětí a ponížením. Procesy sice definitivně ukončily odpor, ale zároveň strašlivě oslabily samotný rod Magnursů a proměnily vítězství v krvavé dědictví, z něhož už dynastie nikdy zcela nevzpamatovala.
Bohatství vítěze a vzestup Renderů
Vítězství ve válce bratrů přineslo Janovi IV. i nesmírný materiální zisk. Díky konfiskacím získal velké množství panství, hradů, titulů i bohatství a stal se jedním z nejmocnějších vládců své doby. Toto bohatství však nepoužil jen k upevnění vlastního středu, ale i k odměňování spojenců. Největší část jeho přízně získal rod Renderů, který vládl bývalému území Waldorie a během války mu poskytl nejdůležitější pomoc mimo vlastní rodovou linii. Jan tak Renderům předal nejen majetek, ale i skutečný politický význam. V krátkodobém horizontu to byl rozumný krok. Potřeboval opřít říši o věrnou sílu, která nebyla zcela spjatá s krví rozervaných Magnursů. Dlouhodobě se však ukázalo, že právě tím vychoval nového soupeře trůnu. Renderové začali po válce stále silněji vnímat vlastní bohatství, vojenskou váhu i možnost, že by jednou mohli usednout na císařský trůn sami.
Bezdětný císař a konec jistoty
Po skončení války se Jan IV. věnoval především stabilizaci země. Bylo třeba obnovit hospodářství, napravit škody po dlouhém vnitřním konfliktu a vrátit říši alespoň zdání řádu. V tom byl do jisté míry úspěšný. Nedokázal však vyřešit problém, který se postupně stal osobním i státním prokletím jeho vlády: nemohl zplodit dítě. Vystřídal tři manželky, vyhledal nespočet žen a podstoupil mnoho léčebných pokusů, ale stále zřetelněji se ukazovalo, že příčina je v jeho vlastním semeni. Protože válka bratrů a následné čistky zdecimovaly velkou část dynastie, nebylo snadné najít přijatelného dědice. Jan nakonec sáhl k linii svého staršího bratra Jakoba a určil za nástupce jeho syna Untreda. Jenže právě v této době začali Renderové kolem rodu Magnursů provádět první nenápadné čistky, maskované jako nehody a nešťastné náhody. Jan pochopil, odkud nebezpečí přichází, až na samém konci života, kdy si nechal předvolat hlavu rodu Renderů, Emanuela. Ten však vše popřel. Jan IV. tak umíral jako vítěz občanské války, ale i jako muž, který už nedokázal zastavit sílu, jíž sám pomohl vyrůst.