Přeměna Richardových her na Císařské hry
Původní Richardovy hry byly za Henryho II. proměněny v širší imperiální tradici známou jako Císařské hry. Tato slavnost se rozšířila i mimo hlavní město do dalších provincií a stala se drahým, ale mimořádně účinným nástrojem císařské reprezentace. Hry pomáhaly panovníkům upevňovat moc mezi obyčejnými lidmi a vytvářely pocit, že i vzdálené provincie jsou součástí téhož slavného politického celku.
Od dynastické slavnosti k imperiálnímu rituálu
Richardovy hry vznikly v dřívější epoše jako součást vlády bohatství, podívané a dvorské slávy. Za Henryho II. však dostaly novou podobu. Už nešlo jen o připomínku staré tradice nebo velkolepý svátek omezený na centrum. Henry pochopil, že právě slavnost může být nástrojem soudržnosti v době, kdy je říše zároveň unavená, neklidná a citlivá na otázku legitimity. Rozšířením her do dalších provincií vznikla skutečně imperiální tradice. Obyvatelé vzdálenějších měst najednou nebyli jen pasivními příjemci zpráv o císařské velikosti, ale stávali se přímými účastníky rituálu, v němž se moc ukazovala jako radost, štědrost a majestát.
Drahé, ale účinné
Císařské hry byly nákladné. Vyžadovaly přesuny lidí, zásob, organizaci velkých veřejných prostor, bezpečnost i dlouhé přípravy. Často se právě proto stávaly terčem kritiky části šlechty a správců, kteří v nich viděli plýtvání prostředky v době, kdy říše čelila i vážnějším problémům. Jenže tato drahost byla zároveň součástí jejich účinku. Hry musely působit velkolepě, aby dokazovaly, že císařský dvůr je stále dost silný na to, aby nejen vládl, ale i rozdával lesk, řád a podívanou. Právě tato demonstrace přebytku pomáhala upevňovat loajalitu nižších vrstev a měšťanstva.
Moc mezi obyčejnými lidmi
Nejdůležitější dějinný význam Císařských her spočíval v tom, že vytvořily přímější vztah mezi panovníkem a lidem. Císař už nebyl jen vzdálený vládce na trůnu v Magnuru, ale i ten, jehož jméno je spojeno s pamětí společných oslav, soutěží a triumfální podívané. V dlouhodobém pohledu tak hry pomáhaly budovat císařskou identitu zdola. Nevytvářely ji jen zákony nebo armáda, ale i společná zkušenost. To z nich činí jednu z nejdůležitějších kulturních inovací této éry.