Engelbrekt I. Obnovitel
Engelbrekt I. představuje jeden z vrcholů rané vlády rodu Renderů. Nastoupil po otci, jehož dvůr byl symbolem přepychu a mravního rozkladu, a obrátil císařství znovu směrem k řádu, správě a reformám. Posílil daňový systém spojený s těžbou, modernizoval armádu, reorganizoval provinční správu a zasadil se o praktickou bezpečnost obyvatelstva. Právě za něj získala říše podobu, která v mnoha směrech přetrvala až do dalších staletí. Není divu, že jej někteří současníci srovnávali s největšími panovníky celé historie impéria.
Syn v opozici vůči otci
Engelbrekt byl posledním legitimním synem Frederika III. a jeho matkou byla Protera, oficiální manželka císaře. Ačkoli měl jeho otec mnoho bastardů, zákon i dvorská tradice činily z Engelbrekta nesporného dědice. Už v mládí přitom působil jako opak svého otce. Zatímco Frederik III. spojoval vládu s hostinami, tělesností a přepychem, Engelbrekt byl utvářen i odporem k obrazům, které v dětství na dvoře vídal. Když usedl na trůn, bylo zřejmé, že nebude pokračovat v otcově stylu. Žádné velké oslavy v paláci už nepořádal a svou energii obrátil k samotné říši. Tím si rychle vytvořil obraz panovníka, který chce napravovat, nikoli jen vládnout leskem.
Daňový systém a bohatství říše
Jedním z prvních Engelbrektových kroků bylo vydání jasných zákonů o těžbě drahých kovů a kamenů. Uznal, že těžba může probíhat po celém císařství, ale zároveň stanovil, že každý gram vytěženého bohatství musí být zahrnut do císařských daní podle přesně určené hodnoty. Tento krok byl chytrý právě tím, že prospíval všem stranám – šlechtě, která dál bohatla, i císaři, který získával jistý a předvídatelný příjem. Díky tomuto systému se posílilo hospodářství i finanční stabilita impéria. Engelbrekt zde nejednal jako ničitel starých zisků, ale jako panovník, který je dokázal přetavit v pevnější státní strukturu. Právě tím si začal získávat respekt i mimo úzký okruh vlastního rodu.
Armáda nové doby
Engelbrekt si uvědomoval, že císařství v posledních staletích utrpělo více porážek než dřívější království za mnohem delší dobu. Rozhodl se proto zásadně modernizovat armádu. Podpořil širší využití kuší, které sice byly známé už dříve, ale nebyly pevnou součástí oficiální vojenské doktríny. Začal také prosazovat boj ve formacích a systematičtější přístup ke strategiím, které byly dosud jen přáním několika schopných generálů. Armádu nechal rozdělit na pět hlavních prvků – těžkooděnce, lehkooděnce, střelce, podpůrné jednotky a jízdu – a dal tak výcviku i velení novou logiku. Nešlo jen o organizační změnu, ale o vytvoření vojenského systému, který se měl učit z minulých porážek. Byly sepsány nové příručky a učebnice boje a ke konci jeho života už tato armáda dokázala úspěšně odrazit skřetí nájezdy ze severovýchodu.
Provincie, sýpky a nový řád
Engelbrektovy reformy se netýkaly jen vojska. Stanovil, že každá vesnice musí mít vlastní sýpku a poplašné zařízení, čímž současně snižoval riziko hladomoru i náhlého zaskočení při nájezdech. Tato praktická opatření mu získala mimořádnou oblibu mezi lidem, protože šlo o reformy, jejichž užitek byl okamžitě viditelný. Neméně důležité bylo nové rozdělení říše na osmačtyřicet provincií s určenými hlavními městy a místodržiteli. Tím sjednotil správní prostor a vyrovnal rozdíly ve velikosti i váze jednotlivých celků. Současně tím také oslabil staré regionální nerovnováhy mezi šlechtickými rody, byť svůj vlastní rod samozřejmě zvýhodnil. Přesto právě tato podoba provincií přetrvala v jádru až do pozdějších dob. Přízvisko Obnovitel si tedy vysloužil právem – neobnovil minulost, ale sílu a řád samotné říše.