Ignác III. Tkadlec intrik
Ignác III. neproslul velkými vítěznými taženími, ale něčím možná nebezpečnějším. Připravil Magnursii na éru totálního konfliktu. Budoval špionážní sítě, opevnění, kontrolu nad magickým vzděláním i záminky k budoucím válkám. Zatímco jeho otec vítězil na bojišti, Ignác III. přemýšlel v desetiletích. Jeho vláda ukazuje, jak může být ticho na hranicích ve skutečnosti jen přestávkou před bouří.
Dynastické informace
Dítě systému, který vytvořil jeho otec
Ignác III. vyrůstal v prostředí, kde se magie už stala uznávaným nástrojem státu a armáda si zvykla na nové taktiky i na myšlenku dlouhodobé expanze. Na rozdíl od svého otce nemusel hned po nástupu hasit dynastickou krizi nebo krvavou válku o přežití. Právě tento klid mu umožnil uvažovat jinak. Nevnímal království jen jako stát, který má přežít mezi soupeři. Vnímal ho jako budoucí hegemonní mocnost. Tato změna perspektivy je pro jeho vládu určující. Není to král obrany ani král jedné velké bitvy. Je to muž příprav, záměrů a dlouhé politické práce.
Magie jako výsada říše
Jedním z jeho nejdůležitějších kroků bylo omezení přístupu do magických škol pouze na obyvatele království. Oficiálně to vysvětloval přeplněností a potřebou dát přednost vlastním lidem. Ve skutečnosti šlo o vysoce promyšlené strategické rozhodnutí. Ignác chápal, že pokud je magie novou rozhodující silou věku, pak nesmí být volně k dispozici těm, proti nimž může být jednou použita. Tím položil základy myšlenky, že magie není jen vědění, ale i státní monopol. Tento přístup se v různých obměnách vrátí ještě mnohokrát v pozdějších císařských dějinách.
Pevnosti, věže a síť stínů
Ignác III. dokončil druhou obrannou linii, kterou začal stavět už Jakob I. Výsledkem byla země hustě pokrytá hrady, opevněními a strážními věžemi. Tato obranná infrastruktura nebyla jen technickým projektem. Byla fyzickým vyjádřením nové státní filozofie. Magnursie se měla stát zemí, která je vždy připravená, i když právě nevede válku. Ještě výraznější však byla jeho práce v oblasti zpravodajství. Ignác vytvořil mimořádně rozvinutou síť špehů, kteří nepronikali jen k nižším úředníkům, ale usilovali o místa v nejvyšších patrech okolních dvorů. Cílem už nebylo pouze vědět, co dělá nepřítel. Cílem bylo chápat jeho strukturu dřív, než sám pochopí hrozbu Magnursie.
Nároky na cizí země
Ve druhé části vlády začal Ignác formulovat diplomatické a historické nároky vůči sousedním státům. Po elfech požadoval území, která kdysi měla podle starých smluv připadnout Magnursii. Po nomádech chtěl kraje se sýpkami založenými za vlády Otta III. A vůči Arostermancii vznesl nárok na královský titul přes dynastické vazby sahající do minulých generací. Tyto požadavky nebyly míněny jako realistická cesta ke smíru. Byly konstruovány tak, aby je nikdo nemohl snadno přijmout. Ignác tím vytvářel morální a právní základ pro budoucí konflikty. Pokud by válka přišla, Magnursie ji mohla prezentovat ne jako útok, ale jako vymáhání starého práva.
Král, který připravil válku, ale neviděl její vrchol
Ignác III. zemřel na následky špatně zaléčeného zranění z šermu. Jeho smrt byla náhlá a přišla v době, kdy se jeho dlouhé přípravy začínaly spojovat do jednoho směru. Království bylo opevněné, magicky vyspělé, informačně silné a psychologicky nastavené k expanzi. Scházela už jen jiskra. Tou jiskrou se stal jeho syn Richard III. Meč Magnursie, který vše proměnil ve skutečnou Velkou válku. Právě proto je Ignác III. jednou z nejdůležitějších předsíní katastrofy i vzestupu. Bez něj by možná válka přišla později, jinak nebo vůbec ne v takové podobě. Přízvisko Tkadlec intrik je přesné. Ignác nesnoval jen jednotlivé lsti. Tkal síť, do níž měl jednou padnout celý kontinent.