Pokračovatel pevností

Jan III. navázal na otcovu politiku téměř okamžitě. Dobře chápal, že říše už nemá dost sil na velkolepé výboje a že její bezpečnost závisí na schopnosti udržet hranice, nikoli na dalším rozšiřování. Proto pokračoval ve stavbě třetí úrovně opevnění. Za jeho vlády se tato obranná soustava rozrostla z prvních několika desítek věží na přibližně osm set hraničních staveb. Tím se Jan zapsal jako panovník, který dal říši její nejhustší síť strážních bodů v celých dosavadních dějinách. Šlo o projekt drahý, ale nesmírně důležitý pro dlouhodobé přežití státního celku.

Jižní nepokoje a odchod elfů

Největší vnitřní problém Janovy vlády se odehrával na jihu. Tamní elfské obyvatelstvo stále silněji cítilo, že s ním dosazení místodržící jednají nespravedlivě a že císařská správa přehlíží diskriminaci, kterou musí snášet. Vznikly nepokoje, jež se postupně proměnily v partyzánskou válku. Velká elfí říše nechtěla vstoupit do přímého střetu s císařstvím, protože si pamatovala staré porážky, ale začala tyto rebely podporovat nepřímo. Jan nakonec jedno elfské město ztratil, protože se okamžitě připojilo k elfské říši. Následné zásahy vedl tvrdě a násilně, což vedlo k masovému exodu. Odhaduje se, že z jižních zemí odešlo až pětasedmdesát procent elfského obyvatelstva.

Nové osidlování jihu

Masový odchod elfů proměnil jih v území slabě osídlené, ale zároveň plné příležitostí pro nové kolonizační projekty. Jan proto začal nabízet tamní půdu a městské pozemky měšťanům za výhodných podmínek. Šlo o vědomý pokus zaplnit vyprázdněný prostor loajálnější populací a zároveň ulevit přelidněným městům v jiných částech říše. Tento proces si vyžádal další investice. Města na jihu musela být dostavována, aby nabízela dostatek služeb, obchodu i zázemí pro nové osadníky. Právě kombinace obranných výdajů a kolonizačních projektů však Jana připravila o prostředky, které by jinak mohl využít k válce. Říše tak za jeho vlády držela spíše nucené příměří než skutečně aktivní imperiální politiku.

Zákon o ženách a dětech císaře

Jan III. se zapsal i novým zákonem, který proměnil císařské rodinné právo. Stanovil, že císař může mít více žen, ale pouze jedna z nich je oficiální manželkou s právem sedět po jeho boku. Ostatní svazky byly uznány, ale neměly stejnou symbolickou váhu. Zároveň však rozhodl, že všechny jeho děti, i ty narozené mimo hlavní manželství, mají nárok na císařský trůn. Tento krok byl zčásti odrazem jeho osobního života, protože tradice mu připisuje až patnáct současných žen a celkem dvaašedesát dětí. Aby zabránil otevřenému chaosu, určil jako svého následníka nejmladšího syna hlavní manželky Natálie. Tím jí chtěl projevit výjimečnou úctu a odměnit ji za to, že nový zákon přijala bez otevřeného odporu.

Plodný panovník a dědictví budoucí krize

Jan získal přízvisko Plodný zcela oprávněně. Jeho dvůr byl plný dětí, konkurenčních matek, malých linií a rodících se ambicí. V krátkodobém pohledu mohl tento systém působit jako důkaz vitality rodu a síly císařské mužnosti. Ve skutečnosti však pod jeho leskem rostla nástupnická past. Janova vláda byla jinak spíše obdobím obrany, investic a omezených konfliktů bez jednoho velkého zvratu. O to důležitější je její konec. Právě jeho rozhodnutí rozšířit nárok na trůn a zároveň zvýhodnit jednoho vybraného syna vytvořilo základ budoucí katastrofy. Po jeho smrti už totiž nešlo jen o to, kdo má lepší právo. Šlo o to, že právo si náhle mohli nárokovat téměř všichni.

Související události