Severní obrana proti skřetím nájezdům za Magnuse VI.
Severní boje proti skřetím nájezdům za vlády Magnuse VI. nebyly jednou slavnou bitvou, ale dlouhou sérií střetů, které odhalily slabinu císařského systému vůči rychlé a roztříštěné válce. Přesto právě zde bylo rozhodnuto, že první dědic císařství nedovolí rozpad severních provincií.
Válka bez jednoho bojiště
Skřeti nevedli klasické tažení s jedním velkým cílem a jednou rozhodující armádou. Útočili rychle, pálili, plenili a mizeli. Tím nutili Magnuse VI. vést válku, která nepřipomínala slavné střety jeho předků, ale spíše nekonečné hašení požárů na hranici. Právě v tom spočívala její zákeřnost. Nebylo co jednou velkou bitvou zlomit. Bylo třeba vydržet, přemisťovat síly a nepodlehnout dojmu, že bez velkého vítězství už nejde o skutečnou válku.
Praporce mimo vlastní rytmus
Císařský systém praporců byl vytvořen pro organizovaný konflikt. Na severu však narážel na protivníka, který tento rytmus odmítal přijmout. Magnus musel improvizovat a přizpůsobovat se stylu boje, který jeho říše ještě plně neuměla absorbovat. Přesto právě tyto boje ukázaly, že císařství má dost pevnosti, aby uneslo i válku, která se vymyká jeho preferovanému způsobu vedení. Nešlo o slavné triumfy. Šlo o obranu samotné soudržnosti říše.