Magnus VI. Krutý ochránce
Magnus VI. převzal impérium po zakladateli, což je v dějinách často nevděčná úloha. Nečekal ho triumfální vzestup, ale obrana už vzniklé říše před prvními známkami její přetíženosti. Musel čelit skřetím nájezdům na severu, elfskému tlaku na jihu i vnitřní opozici ve vlastním rodě. Přesto během krátké vlády položil důležité základy budoucího společenského řádu, zejména v oblasti školství, vojenské průpravy a vzniku prvních cechů a dobrodružných skupin.
Dynastické informace
Císař bez dobyvatelské slávy
Magnus nastoupil na trůn ve světě, který už jeho otec zásadně proměnil. Problém spočíval v tom, že dobyvatel může zemi získat rychleji, než ji jeho nástupce stihne skutečně ovládnout. Právě s tím se Magnus VI. musel vyrovnat. Nedostal do ruky ambiciózní království na počátku vzestupu, ale rozlehlé císařství s dlouhými hranicemi a mnoha neklidnými kraji. Jeho vláda proto nikdy nemohla být slavná stejným způsobem jako vláda Lea II. Byla spíše nevděčným obdobím držení a obrany. Z pohledu současníků mohl působit méně zářivě. Z pohledu dlouhých dějin však byl právě takový panovník nezbytný.
Skřeti, rychlá válka a hranice praporců
Největší okamžitou hrozbou se stali skřeti na severu. Ti se nevydali cestou velkého sjednoceného tažení, ale využívali rychlé útoky, plenění a okamžitého ústupu. Tím odhalili slabinu magnurského válečného systému. Praporce byly mimořádně silné v poli, při dlouhých taženích a v organizovaných bitvách, ale nebyly vytvořeny pro pružnou odpověď na roztříštěnou válku nájezdů. Magnus proto musel opakovaně přesouvat síly, posilovat severní provincie a improvizovat. Skřety sice během své vlády nezlomil, ale zabránil tomu, aby se sever zcela propadl do chaosu. Tato obrana bývá někdy podceňována, protože není spojena s jedním velkým vítězstvím. Ve skutečnosti však šlo o nesmírně náročnou zkoušku císařské soudržnosti.
Tvrdost vůči rodu i dvorským odpůrcům
Magnus zároveň čelil silné kritice uvnitř vlastního rodu. Část příbuzných jej považovala za slabého nástupce, který nedokáže udržet odkaz svého otce. Reagoval na to způsobem, který mu později vynesl přízvisko Krutý ochránce. Nechal odstranit několik odpůrců včetně členů vlastní rodiny a dal najevo, že dynastické námitky nehodlá snášet. Tato tvrdost byla pro některé známkou slabosti maskované násilím, pro jiné nutnou podmínkou přežití. Každopádně ukazuje, že i po vzniku císařství zůstával rod Magnursů prostředím, v němž musela být autorita neustále bráněna.
Školství, vojenské tábory a nový společenský řád
Na rozdíl od svého pověsti však Magnus nevládl jen represí. Právě za jeho vlády se objevily reformy, které měly dlouhodobě proměnit podobu říše. Zavedl právo všech lidských dětí na šestiletou školní docházku mezi osmým a čtrnáctým rokem. Šlo o krok mimořádně pokrokový a v kontextu raného císařství velmi důležitý. Dále vytvořil systém nepovinné vojenské služby, kde mladí lidé mohli po škole nastoupit do dvou až pětiletých táborů a učit se boji, orientaci, práci v kolektivu i jiným dovednostem. Z těchto struktur později vyrostly první cechy a také první skuteční dobrodruzi – lidé, kteří necestovali jen jako vojáci či kupci, ale jako samostatní aktéři pomáhající i hledající zisk ve světě. Tím Magnus VI. nepřímo přispěl ke zrodu jedné z nejživějších vrstev pozdějšího světa. Ne všichni velcí panovníci formují dějiny bitvou. Někteří je formují tím, koho vychovají.
Vražda a konec první císařské generace
Magnus nakonec nezemřel v bitvě ani na stáří. Byl zavražděn vlastní macechou, která se chtěla pomstít za jeho tvrdé čistky a zároveň prosadit na trůn svého syna. Tato smrt opět připomněla, že císařství sice bylo nový státní útvar, ale dynastické vášně v jeho nitru zůstávaly staré a nebezpečné. Přesto jeho vláda nezůstala bez smyslu. Udržel říši pohromadě v prvních těžkých letech po smrti zakladatele, nedovolil rychlý rozpad a zanechal po sobě institucionální základy, z nichž jeho nástupci mohli dál budovat stabilnější a bohatší svět.