Valendor I. Správce
Valendor I. nastoupil na trůn jako vítěz Druhých císařských voleb po krvavém pádu Renderovců. Převzal říši otřesenou dynastickou čistkou, s prázdnými provinciemi, rozbitou důvěrou mezi rody a nejistotou, zda se císařství ještě dokáže udržet pohromadě. Místo velkých výbojů se zaměřil na správu, uklidnění poměrů a vybudování systému, který rozložil část odpovědnosti na nižší úrovně moci. Jeho vláda byla méně okázalá než vlády některých předchůdců, ale o to důležitější. Právě za něj se císařství znovu naučilo fungovat jako stát, ne jen jako dvůr a armáda.
Dynastické informace
Vítěz voleb, který musel nejdřív uklidit trosky
Valendor I. neusedl na trůn jako dědic starého pořádku, ale jako muž, který vzešel z krvavého přelomu. Po vyvraždění Renderovců zůstala říše bez vládnoucí dynastie, část provincií bez správců a mnoho rodů se muselo znovu rozhodovat, co vlastně od císaře očekávají. Nový panovník tak stál před jiným úkolem než dobyvatelé nebo reformátoři před ním. Nepotřeboval získat další území. Potřeboval zabránit tomu, aby se rozpadlo to, co ještě zůstalo. Už první kroky jeho vlády ukázaly, že chápe nebezpečí okamžiku. Rozhodl se přepracovat strukturu chrámu a nastavit v něm nové role tak, aby byl nejen účinnější, ale i bezpečnější. Tento krok měl zjevně hlubší motiv. Valendor dobře věděl, jak snadné bylo odstranit předchozího císaře a jak nebezpečná je říše, v níž samotné centrum moci nemá dost ochrany ani vnitřního řádu.
Říše předaná do rukou nižších stupňů moci
Největší síla Valendorovy vlády spočívala v tom, že se nesnažil všechno držet v rukou jednoho dvora. Naopak pochopil, že dlouhodobá stabilita vyžaduje jasné rozdělení odpovědnosti. Provinciím ponechal jejich guvernéry, městům jejich starosty a vesnicím stařešiny. Guvernéři dostali větší pravomoci i větší zodpovědnost, včetně dohledu nad místní bezpečností a správou. Stejným směrem šla i organizace strážníků. Valendor chtěl, aby každé město i vesnice měly alespoň několik mužů zákona, ale rozhodl, že jejich financování i konkrétní nasazení nemá řešit císař sám. Tuto povinnost předal místodržícím. Šlechtě se tak dostalo větší autonomie, zatímco císař sám si zachoval dohled nad zákony, hlavním městem, vlastními državami a hlavní armádou. Právě tento systém rozdělené odpovědnosti pomohl říši znovu fungovat pružněji a klidněji.
Daňová reforma a zmenšená armáda
Valendor přetvořil také daňový systém. Nechtěl, aby byly všechny vrstvy zatíženy stejným způsobem bez ohledu na skutečný rozsah své činnosti. Začal proto více sledovat ekonomickou aktivitu jednotlivých skupin obyvatel a těžce pracujícím lidem poskytl určité úlevy. Zároveň snížil podíl daní odváděných přímo císaři a ponechal více prostoru místní správě, která však za to musela nést přímější odpovědnost za pořádek a chod provincie. Jeho vláda neznamenala jen růst správy, ale i omezení některých starších přebytků. Hlavní armáda byla z ekonomických důvodů postupně zmenšena z dvaceti na čtrnáct praporů. Tento krok mohl působit jako oslabení, ale v kontextu jeho vlády šlo spíše o racionální přizpůsobení možnostem státu. Valendor nechtěl udržovat velikost jen kvůli obrazu moci, pokud by tím vyčerpával pokladnu a znovu destabilizoval zemi.
Klidná autorita a odkaz Správce
Valendor I. nevládl v čase velkých romantických vítězství ani hrdinských tažení. Jeho síla byla jiná. Díky přirozené autoritě se mu podařilo udržet dobré vztahy s ostatními rody a předat říši svému synovi v nečekaně dobrém stavu. To je samo o sobě mimořádné, uvážíme-li, z jakého chaosu vzešel. Zemřel na tuberkulózu, nikoli na bojišti ani v síti dvorských intrik. Jeho vláda proto v paměti kronikářů působí jako období uklizení a stabilizace. Přízvisko Správce mu náleží právem. Nebyl to muž velkých gest, ale panovník, který po letech krve a převratů znovu naučil říši dýchat.