První kultury a království
Zrození národů, prvních států a raných mocností Ulvenoru
Po dlouhých věcích biologického rozdělování ras nastalo na Ulvenoru období, v němž už nehrála hlavní roli samotná evoluce, ale růst populací, střet odlišných kultur a vznik prvních forem skutečné moci. Jednotlivé rasy se začaly znovu setkávat, tentokrát už však ne jako příbuzné větve jednoho dávného původu, ale jako samostatné národy lišící se vzhledem, jazykem, vírou i představou o správném uspořádání světa. Právě v této době se na Ulvenoru rodí první dějiny válek, hranic, měst, korun a organizovaných společností.
Od kmene k národu
Po výrazném oddělení ras vstoupil Ulvenor do nové epochy. Počet obyvatel postupně rostl, izolované populace se rozšiřovaly a území, která byla kdysi dostatečně velká pro několik oddělených kmenů, přestávala stačit. To vedlo nejen k migraci, ale i k častějšímu kontaktu mezi rasami, které se už od sebe výrazně lišily. Každý takový kontakt přinášel možnost obchodu i konfliktu, ale v raných dějinách převážila spíše nedůvěra než porozumění.
Většina národů tehdy stále žila ve starých kmenových strukturách. Základem společnosti byl vůdce, jeho rod a všichni ostatní, kteří tvořili zbytek kmene nebo společenství. Takový systém fungoval v malých a pohyblivých skupinách, ale začal se drolit ve chvíli, kdy bylo nutné spravovat větší území, více osad, složitější výrobu i obranu. Každá rasa na tuto výzvu odpověděla jinak. Některé začaly budovat první monarchie, jiné vytvořily kolektivní formy vlády a další zůstaly věrné kmenovému řádu i v době, kdy jejich sousedé už zakládali města a dynastie.
Ulvenor jako střed dějin
Právě kontinent Ulvenor se stal hlavním jevištěm těchto proměn. Šlo o největší souvislý pevninský celek světa Oia, rozlohou srovnatelný s Afrikou na Zemi, a zároveň o území, kde se koncentrovaly nejvýznamnější rasové, kulturní i politické změny. V budoucích dějinách Howl of Eternity se stane středem téměř všeho velkého dění, ale už v této rané době začal získávat postavení kontinentu, na němž se nejdříve objevují velké státy, první dlouhé války i první ideologické podoby moci.
Na jihu vznikají nejstarší elfská centra, v horách se rozrůstají trpasličí síně, v pustinách a suchých zónách přežívají skřetí a koboldí národy, na východě se formují kmenové svazy orků a nomádů a v proměnlivých oblastech středu a západu se později zvednou lidé. Dějiny Ulvenoru tak od samého počátku nejsou dějinami jedné civilizace, ale střetem několika odlišných civilizačních modelů.
První města a první řád
S růstem populace a složitostí společnosti se objevují i první skutečná města. Nešlo už jen o větší osady, ale o trvalá centra moci, výroby, víry a správy. V těchto raných městech začínají vznikat jasněji určené role – správci zásob, strážci, řemeslníci, pěstitelé, léčitelé, poslové, kněží nebo ti, kdo vykonávají vůli vládce v okrajových částech země.
Zrození měst bylo zároveň zrozením nového pohledu na společnost. Jednotlivec už nebyl definován jen příslušností ke krvi a rodu, ale stále častěji také místem a funkcí v širším celku. Tato změna nebyla u všech ras stejně rychlá. Elfové ji přijali brzy a proměnili ji v základ své rané říše. Trpaslíci ji vtiskli do svých podzemních síní. Lidé ji později převzali a přetvořili po svém. Jiné národy se jí naopak dlouho bránily a zachovávaly si volnější, méně centralizovaný způsob života.
První kultury a civilizační modely ras
Elfové a první království Ulvenoru
Elfové byli první rasou, která překročila rámec čistě kmenové společnosti a vytvořila skutečné království s dynastií, správou území a ranou podobou hierarchické monarchie. Tím se stali první skutečnou velmocí Ulvenoru a na dlouhou dobu i vrcholem humanoidní civilizace.
První národ, první koruna
Jako první plně pochopili potřebu širšího řádu právě elfové. Díky své dlouhověkosti, vysoké inteligenci a silnému spojení s krajinou se dokázali odpoutat od prostého kmenového uspořádání dříve než ostatní rasy. To, co bylo jinde ještě jen sítí rodových autorit a místních vůdců, se u elfů proměnilo v první skutečný národ se sdílenou identitou a vědomím vyššího celku.
Kolem roku 25 000 před císařským letopočtem tak vzniklo první známé elfské království. Na poměry pozdějších staletí šlo stále o jednoduchý stát, ale na svou dobu představovalo nesmírně pokročilý útvar. V jeho čele stál jeden vládce s jasně uznávanou dynastií, pod nímž se začala utvářet síť správců, služebníků koruny a místních autorit odpovědných za jednotlivé části země.
Města, role a elfská hierarchie
První elfské království přineslo i nový model společnosti. Elfové začali zakládat první skutečná města, tedy větší a trvalejší centra, v nichž už nešlo jen o soužití většího počtu obyvatel, ale o vědomě organizovaný celek. Každý člen společnosti měl mít určitou roli, která odpovídala jeho schopnostem a přinášela prospěch společnému řádu.
Elfská hierarchie nebyla totožná s pozdějším lidským feudalismem, ale již obsahovala dědičnou vládu, územní správu, rozdělení odpovědnosti a myšlenku, že společnost je nejsilnější tehdy, když každý vykonává to, k čemu je nejlépe uzpůsoben. Tím se elfové stali první rasou, která povýšila kulturu na úroveň organizovaného státu.
Královna Sylvar a posvátný původ moci
První vládkyní tohoto království byla elfská královna Sylvar, jedna z nejvýznamnějších postav celých raných dějin Ulvenoru. Podle tradice nevládla pouze silou rodu a autoritou koruny, ale i díky mimořádnému spojení s nadpřirozenými silami přírody. Mnozí věřili, že dokázala používat sílu přesahující běžné chápání tehdejšího světa.
Po smrti byla Sylvar postupně zbožštěna a v pozdějších staletích se stala jednou z nejuctívanějších postav elfského náboženství. Její vláda tak spojila vznik monarchie se vznikem posvátné legitimity, což mělo pro elfskou politiku zásadní význam. Koruna nebyla jen právem vládnout, ale i znamením zvláštního vztahu mezi dynastií, lesem a řádem světa.
Vyhnání jižanů a první velká elfská křivda
Ani první elfská říše však nevznikla bez násilí. Ne všechny elfské skupiny přijaly Sylvarinu vládu. Část takzvaných jižanů, tedy elfů žijících blíže suchým a písčitým oblastem, odmítla uznat autoritu nové koruny. V očích vznikající monarchie šlo o odpor vůči řádu, který měl chránit lesy i budoucnost celého národa.
Sylvar proto přistoupila k tvrdému rozhodnutí a nechala velkou část těchto skupin vyhnat za hranice království do nehostinných pouštních krajů. Podle tradice nad nimi navíc vyřkla kletbu, že už nikdy nepoznají pravou krásu, jíž se elfové pyšní. Ať už šlo o skutečný magický zásah, nebo o spojení víry, traumatu a následné adaptace na nové prostředí, vyhnaní elfové se začali proměňovat. Jejich pleť postupně šedla, jejich vzhled se vzdaloval ostatním elfům a oni sami byli navždy odděleni nejen politicky, ale i tělesně. Tím vznikla jedna z prvních velkých vyvržených větví elfského národa a jeden z nejstarších hříchů elfských dějin.
Trpaslíci a Kamenná koruna
Trpasličí civilizace nevyrůstala na povrchu, ale hluboko v nitru hor. Z obrovských podzemních síní a městských komplexů vznikla první trpasličí království, která se po dlouhých válkách spojila do unikátního systému známého jako Kamenná koruna.
Podzemní města a první trpasličí vláda
Trpaslíci se od raných dob soustředili především do hor, kde jejich sídla nevznikala jako povrchová města, ale jako rozsáhlé systémy síní, chodeb, obytných komor, skladů a těžebních prostor. To, co jiné rasy později označily za města, bylo z trpasličího pohledu spíše celé podzemní společenství, v němž byla práce, bezpečí, řemeslo i rodový život propojeny v jediný celek.
Každé takové město mělo svého správce nebo starostu, který vládl danému podzemí, dohlížel na řád, zásoby, těžbu i obranu. Teprve postupně, jak síňové komplexy bohatly a rozšiřovaly svůj vliv, se z těchto správců stávali skuteční trpasličí králové a z jednotlivých síní samostatná království.
Válka tří vítězů
Dlouhá staletí mezi trpaslíky probíhaly konflikty o doly, průsmyky, obchodní cesty a právo vládnout nejstarším síním. Nakonec vypukla velká válka mezi trpasličími královstvími, která zpustošila velkou část jejich světa. Po jejím konci zůstala tři nejsilnější království ve stavu téměř dokonalé rovnováhy. Každé z nich ovládlo značnou část trpasličího území, ale žádné nebylo dost silné, aby definitivně podrobilo zbylá dvě.
Místo nekonečného pokračování války proto uzavřela dohodu, která se stala jedním z nejvýznamnějších politických činů trpasličích dějin. Rozhodla se vytvořit spravedlivý, ale jednotný formát vlády nad celým trpasličím prostorem.
Kamenná koruna
Z této dohody vznikla Kamenná koruna. Od roku 12 000 před císařským letopočtem se nejvyšší trpasličí autorita předává mezi třemi hlavními královstvími v desetiletých cyklech, takže vždy jedno z nich dočasně nese odpovědnost za rozhodování o širším běhu trpasličího světa. Nejde o absolutní panovnickou korunu, ale o starobylý systém rotační svrchovanosti, který spojuje rovnováhu sil s jednotou celku.
Překvapivě se tento model ukázal jako mimořádně stabilní a funguje dodnes. Právě díky němu se trpaslíci vyhnuli mnoha dalším velkým občanským válkám a mohli svou energii soustředit na bohatství, výrobu a obchod.
Bohatství, obchod a věrnost císařství
Trpaslíci se během následujících věků stali jedním z nejbohatších národů Ulvenoru. Válku vyhledávají jen zřídka a dávají přednost řádu, smlouvám a dlouhodobému prospěchu. I ve velké válce, kdy téměř všechny významné rasy bojovaly proti císařství, zůstali trpaslíci věrní svým obchodním dohodám. Tato volba se jim nakonec vyplatila.
Jejich drahé kameny, mistrovské zbraně a tvrdé zbroje patřily k nejcennějším statkům, po nichž císařství toužilo. A císařství, na rozdíl od mnoha jiných mocností, dokázalo za takové poklady platit. Tím se trpaslíci ještě více upevnili ve své roli bohatých a obtížně nahraditelných partnerů.
Skřeti a věk skřetích králů
Skřeti po většinu své historie nevytvářeli stabilní státy, ale rozptýlené tábory a křehké osady v nehostinných oblastech. Přesto se v jejich dějinách objevilo pět legendárních skřetích králů, kteří dokázali sjednotit velké množství vlastního druhu a dokázat, že i skřeti mohou vytvořit něco většího než pouhé přežívání.
Život v nehostinném světě
Skřeti po dlouhou dobu existovali především v táborech a křehkých osadách rozesetých po nejtvrdších částech světa. Ať už šlo o vyprahlé pouštní oblasti, skalnaté pustiny bez dostatku fauny nebo prázdné hluboké jeskyně, vždy dokázali vytvořit choulostivá, ale funkční společenství, v nichž přežívali po svém.
Jejich civilizační vývoj byl určován nedostatkem, nebezpečím a nutností rychle reagovat. Z toho důvodu nevznikaly rozsáhlé dědičné monarchie nebo trvalé správní systémy, ale spíše osobní autorita, síla okamžitého vůdce a schopnost zajistit svému lidu kořist, bezpečí nebo vítězství.
Skřetí králové
Přesto se i mezi skřety objevilo několik mimořádných sjednotitelů, známých jako skřetí králové. Tento titul neoznačoval krále v lidském či elfím smyslu, ale nejvyššího válečného vůdce, který dokázal silou sjednotit velké množství skřetích skupin a dočasně je vést jako jeden národ.
Takových vládců bylo v celých dějinách známo pouze pět. Téměř všichni získali svůj titul krví vlastních druhů, které porazili, podrobili nebo zničili. Pro skřety však zůstali legendárními postavami, protože jim ukázali, že i jejich rasa má hodnotu, že je schopná velikých činů a že její osud nemusí být navždy omezen jen na přežívání v rozptýlených osadách.
Orkové a nenaplněná cesta k říši
Orkové po většinu své historie nevytvořili skutečné království. Jejich svět zůstával spjat s jednoduchými kmeny a náčelníky, kteří rozhodovali především o každodenní práci, obraně a přežití. Nejblíže skutečné říši se dostali za náčelníka Kuvigha, jehož dílo se po smrti rychle rozpadlo.
Kmeny místo státu
Život orků na hlubokém východě byl po dlouhé věky svázán s kmenovým řádem. Náčelníci zde nevládli jako panovníci budující státy, ale spíše jako praktičtí vůdci, kteří rozhodovali o práci, pohybu kmene, obraně a přímém přežití. V tomto světě byl důležitější okamžitý užitek a fyzická síla než myšlenka trvalé centralizované moci.
Právě proto se orkové nikdy nevydali přirozenou cestou ke království tak, jako elfové nebo lidé. Jejich kultura byla dlouho zaměřena na vnitřní soudržnost kmene, nikoliv na rozšiřování abstraktního vlivu nad vzdálenými územími.
Kuvighova říše
Nejblíže velkému orčímu státnímu útvaru se dostal legendární náčelník Kuvigh. Mezi lety 500 až 550 před císařským letopočtem dokázal spojit mnoho orčích kmenů a vytvořit dočasný mocenský celek, který se odvážil udeřit na nomády a vytlačit je o značný kus území dál.
Kuvighovo dílo ukázalo, že i orkové mají potenciál vytvořit něco většího než pouhý kmenový svět. Jeho říše však nepřežila jeho smrt. Synové se nedokázali dohodnout, vzniklý útvar se rozpadl a území se znovu rozdrobilo do samostatných kmenů. Kuvigh tak zůstal spíše předzvěstí možné budoucnosti než zakladatelem trvalého impéria.
Gnómové a jejich jediné království
Gnómové žili po dlouhou dobu v úzkých a disciplinovaných společenstvích, z nichž v roce 1000 před císařským letopočtem vzniklo jediné gnómské království. To přetrvalo jedno tisíciletí, než bylo zlomeno velkou válkou a zmenšeno na vyspělý městský stát.
Království přesnosti a řemesla
Gnómové vždy žili v těsných společenstvích založených na přesnosti, řemeslné dovednosti, vzájemné závislosti a technickém myšlení. Zatímco jiné rasy stavěly především na krvi, půdě nebo tradici rodu, gnómové si brzy vytvořili kulturu, v níž měla vysokou hodnotu práce, znalost a praktický důvtip.
Právě z těchto komunit nakonec v roce 1000 před císařským letopočtem vzniklo jediné gnómské království. Nešlo o rozsáhlou říši, ale o kompaktní, výborně organizovaný stát, který po celé jedno tisíciletí dokázal přežívat bez zásadních vnitřních otřesů.
Technologie proti císařství
Velká válka však gnómský stát zlomila. Jeho území se výrazně zmenšilo a z původního království se stal spíše mocný městský stát. Přesto to byli právě gnómové, kdo dokázal císařství vzdorovat nejlépe. I když jejich magie byla teprve v počátcích, jejich technologie byla o značný kus dál než u většiny jiných národů.
Tragédií gnómů je, že jejich největší výhoda se postupně stala kořistí mocnějších sousedů. Císařství si totiž z jejich vynálezů, postupů a nápadů začalo brát víc, než bylo ochotno přiznat – a už vůbec ne zaplatit. Tím se gnómové stali příkladem národa, který byl poražen méně silou zbraní a více ztrátou výlučné převahy v oblasti myšlení a techniky.
Kentauři, koboldi a národy bez korun
Kentauři i koboldi se ve svém větším historickém vývoji vydali jinou cestou než elfové, lidé či trpaslíci. Místo velkých království a složité hierarchie vytvářeli volnější národy vázané na konkrétní území, osobní svobodu a obranu vlastního prostoru.
Národy bez pevných korun
Kentauři i koboldi obecně spíše než království či říše vytvářeli národy, které existovaly volně po určitém území. Pro kentaury to byly především pláně a široké pohyblivé prostory, zatímco koboldi lépe vynikali v hustších sídelních a obranných centrech ve vlhkých nebo obtížných oblastech.
Obě rasy dlouhodobě nedůvěřovaly složité hierarchii a věřily spíše ve svobodnější život každého jedince. To však neznamenalo chaos. Jejich společnosti měly své vůdce, tradice a pravidla, jen se neformovaly do klasických dědičných monarchií s centralizovanou korunou.
Dva odlišné světy
Kentauři byli vždy více spjati s cestováním, pohybem a širým prostorem. Jejich civilizace vyrůstala z trasy, setkání, posvátných míst a paměti stezky. Koboldi naopak směřovali k hustším sídelním strukturám a praktičtějšímu, obrannému využití prostoru. Nešlo však o městské státy v lidském či gnómském smyslu, ale o sídla uzpůsobená přežití a odolnosti.
Obě rasy jsou silně defenzivní a vůči jiným národům si zachovávají vysokou míru nedůvěry. Právě proto se jejich vzájemný vztah téměř nikdy neproměnil v trvalý mír.
Nejdelší válka světa
Konflikt kentaurů a koboldů je považován za nejdelší nepřerušený spor na celém světě. Obě strany po staletí a tisíciletí bojují o území, cesty, hranice a právo žít po svém bez zásahu druhé strany.
Tato válka není vždy stejně intenzivní. Někdy přechází do období nájezdů, jindy do otevřených tažení a jindy zůstává v podobě hluboké nenávisti a obranných střetů. Nic však nenasvědčuje tomu, že by někdy měla skutečně skončit.
Naga a podmořská města
Naga koboldi otevřeli dějiny podmořského světa. V hlubinách moří a pobřežních vod budovali vlastní města a obraceli svůj pohled dál, k neznámým proudům a vzdáleným kontinentům.
Města pod hladinou
Zvláštní větev koboldů známá jako naga obrátila svou civilizační energii k moři. Zatímco pevninské národy sváděly boje o lesy, pláně a hory, naga objevovali hloubky oceánů a vytvářeli podmořská města, z nichž mohli cestovat dál do neznámých proudů a mořských propastí.
Jejich svět se od počátku lišil od pevninských společností. Město pro ně nebylo jen sídlem moci, ale i bezpečným bodem v nekonečném a nebezpečném prostoru vody.
Na prahu velkých objevů
Naga byli několikrát velmi blízko objevu nových kontinentů a vzdálených pevnin. Jejich námořní a podmořská zkušenost dalece přesahovala chápání většiny pozemských ras. Přesto prvenství v nejznámějším velkém objevu nakonec nepatří jim.
Toto místo v dějinách navždy připadlo výpravě vedené Sorcerem, která otevřela světu novou éru poznání. Naga tak zůstávají národem velkých mořských možností a neuskutečněných prvenství.
Nomádi mezi svobodou a podrobením
Nomádi byli po dlouhá staletí národem pohybu, přežití a kmenové svobody. Velká válka se pro ně však stala katastrofou, po níž se většina jejich světa ocitla pod císařskou nadvládou. Zbytky staré nezávislosti dnes přežívají jen v jihovýchodním Svobodném království.
Život v pohybu
Nomádi byli odedávna zvyklí na svůj způsob života, v němž se svět nedělí především na hranice a města, ale na cesty, vodu, stáda a přežití. Tvořili kmeny a soukmeny, jejichž hlavním cílem nebylo vybudovat velké království, nýbrž obstát v nehostinném a neustále se měnícím prostoru.
Jejich síla spočívala v pohybu, houževnatosti, schopnosti přizpůsobit se a udeřit tam, kde usedlé národy nebyly připraveny. Dlouhá staletí právě tato vlastnost zajišťovala jejich svobodu.
Velká válka a pod císařem
Velká válka se však pro nomády stala tragédií. Po jejím konci se velká část jejich světa ocitla pod vládou císaře. Mnoho let si na tuto skutečnost zvykali a opakovaně se proti ní bouřili, ale jejich povstání byla vždy nakonec potlačena.
Jedinou cestou k zachování alespoň části starého způsobu života se stalo takzvané Svobodné království na jihovýchodě. Ani tam však není jisté, zda tato svoboda vydrží navždy. Otázkou zůstává, zda se císařská moc jednou nerozhodne i tento poslední prostor učinit méně svobodným, než se tváří.
Lidé, první království a vzestup císařství
Lidé začali v mnohém přebírat vzory od elfů, tehdy nejsilnější rasy Ulvenoru. Od roku 2000 před císařským letopočtem zakládali první království, z nichž se postupně zvedla Magnursia. Právě ta nakonec vytvořila obrovskou říši známou jako císařství, které přetrvalo až do současnosti a zůstává nejsilnějším hegemonem Ulvenoru.
Lidské napodobení a vlastní cesta
Lidé se v mnohém učili od elfů, kteří byli v době vzniku prvních lidských států nejsilnější a nejvyspělejší rasou Ulvenoru. Převzali od nich některé myšlenky vlády, organizace společnosti i územního uspořádání, ale postupně je přetvořili ve vlastní styl moci.
První lidská království začala vznikat přibližně od roku 2000 před císařským letopočtem. Na lidských dějinách je nejlépe vidět schopnost této rasy přebírat cizí vzory a proměňovat je ve vlastní přednost. To, co u elfů vzniklo jako přirozený důsledek dlouhověkosti a stability, se u lidí stalo nástrojem rychlého růstu, expanze a politického přizpůsobení.
Magnursia a zrod říše
Z řady raných lidských království se postupně vynořila Magnursia, stát, který v průběhu svých dějin dokázal přerůst v monstrózní politický útvar – císařství. Jeho vzestup nebyl náhlý, ale byl výsledkem dlouhého historického procesu, v němž se spojily války, reforma moci, magie, obchod i mimořádní panovníci.
Císařství zažilo ve své historii mnoho skvělých i temných časů, ale přežilo až do současnosti a nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se vzdalo své role největšího a nejmocnějšího hegemona Ulvenoru. V očích některých národů je zárukou řádu, v očích jiných symbolem nadvlády.
Současný věk
S příchodem nového císaře roku 1462 vstoupilo císařství do další fáze svých dějin. V současném roce 1470 se zdá, že tato stará lidská říše stojí na prahu nového růstu. Její síla zůstává obrovská, její ambice nezmizely a Ulvenor dál dýchá ve stínu její moci.
Právě tím se lidské dějiny staly hlavní historickou osou pozdějších věků. Od prvních království k císařství vede cesta, která určuje podobu celého kontinentu.